Když jsme se rozhodli vyrazit na náš první větší bikepackingový výlet přes Šumavu, měli jsme v hlavě spoustu nadšení, ale také poměrně dost otazníků. Kolik věcí si vlastně vzít na čtyři dny na kole? Jak naplánovat trasu? Kde budeme spát? A hlavně – zvládneme to vůbec?
Nakonec jsme strávili čtyři dny na kole napříč Šumavou, s veškerou výbavou připevněnou na kolech. A aby toho nebylo málo, trefili jsme zrovna jedny z největších letních veder. Teploty každý den šplhaly k 35 °C. Právě díky tomu ale náš první bikepacking přes Šumavský národní park nebyl jen obyčejným cyklovýletem. Byla to pořádná fyzická výzva.
V tomhle článku proto nechci jen popsat, kudy jsme jeli. Chci s vámi sdílet naši zkušenost s prvním větším bikepackingem – jak jsme se připravovali, co jsme vezli s sebou, jak jsme řešili spaní v přírodě, co nás během čtyř dnů překvapilo a co bychom dnes udělali jinak.
Pokud o bikepackingu na Šumavě také přemýšlíte, třeba vám naše zkušenosti pomůžou připravit se na vlastní dobrodružství. A pokud vás jen láká představa několika dnů na kole, daleko od měst a s domovem sbaleným přímo na rámu kola, pojďte se se mnou podívat, jak náš první velký bikepacking dopadl.
Proč jsme se rozhodli zkusit bikepacking
Jelikož jsme oba s Ondrou nadšení cyklisté a velcí turisté, kteří jsou zvyklí trávit léto v horách a pod stanem, nebylo pro nikoho překvapením, když jsme se rozhodli tyhle dvě naše vášně zkombinovat.
Já jsem se kolu začala věnovat v roce 2020, kdy jsem poprvé vyzkoušela pořádné lesní traily. O dva roky později jsem začala na horském kole závodit jako hobby jezdec a vydrželo mi to dva roky, než jsme se odstěhovali do Kanady. V zahraničí to kvůli neustálému stěhování bylo s ježděním trochu komplikovanější.
Když jsme se ale v roce 2025 vrátili do Kanady a pořídili si celoodpružená enduro kola, jezdili jsme na nich skoro denně. Bikepacking nás začal lákat už před mnoha lety, ale první cyklo výlet s přespáním jsme si vyzkoušeli až minulý rok v Kanadě.
Když jsme se letos vrátili zpátky do Čech, věděli jsme, že tentokrát už to bude natrvalo. Rozhodli jsme se proto využít volného léta a ještě něco procestovat. Hned v červnu jsme si z bazaru koupili naše první gravel kola. Většinu léta jsme tak jezdili spíše na jednodenní výlety a postupně jsme si zvykali na jejich odlišnou geometrii.
A první větší výlet na sebe nenechal dlouho čekat. Vyráželi jsme už v červenci.
Proč právě Šumava?
Šumava pro nás byla na první větší bikepacking tak trochu sázka na jistotu. Je dostatečně rozmanitá na to, aby se člověk za pár dní nenudil, a zároveň je z Česka dobře dostupná. Během jednoho výletu se střídají hluboké lesy, louky, rašeliniště, výhledy i dlouhé úseky, kde nepotkáte téměř nikoho.
Velkým lákadlem pro nás byla právě šumavská příroda a množství cyklotras, díky kterým si můžete trasu poskládat podle toho, kolik toho chcete za den zvládnout. A protože jsme se na několik dní vydali s veškerým vybavením na kolech, ocenili jsme i možnost průběžně doplňovat zásoby a plánovat si jednotlivé dny podle aktuální situace.
Jen jsme tehdy ještě netušili, že si k tomu objednáme i teploty kolem 35 °C každý den.
Jak jsme se na bikepacking připravovali
Jak už jsem zmiňovala výše, o bikepackingu jsme snili dlouho. Koukali jsme na různá bikepackingová videa na YouTube, četli články a nenápadně se tak připravovali na náš první větší bikepackingový trip.
Díky tomu nakonec naše plánování nebylo nijak složité. Měli jsme už docela dobrou představu o tom, co budeme na několikadenní cyklovýlet potřebovat, jak přibližně naplánovat trasu a co od takového výletu čekat.
Plánování trasy
Trasu jsme si naplánovali v Mapy.cz. Orientovali jsme se také podle dostupných nouzových nocovišť, jejichž rozmístění najdete tady.
Úplně původní plán byl jet vlakem z Pardubic do Železné Rudy a poté na kolech dojet až do Vyššího Brodu. Jenže takhle dlouhá cesta vlakem, která by zabrala přes 7 hodin, se nám zdála zbytečně komplikovaná. Nakonec jsme tedy vyrazili autem. Druhý háček byl v tom, že dostat se z Vyššího Brodu zpátky vlakem nebo cyklobusem do Železné Rudy by znamenalo zhruba 5 hodin cesty. A na to jsme úplně neměli čas. A nikoho asi nepřekvapí, že kempy ve Vyšším Brodě stojí klidně dvakrát tolik než kdekoliv jinde. Děkujeme všem vodákům!
Nakonec jsme si jako cílový bod dali v Kvildě, odkud jezdí přímý cyklobus zpátky do Železné Rudy. Celá cesta zabere jen zhruba hodinu.
Co jsme si sbalili
Jelikož jsme měli jen pár tašek na kolo, museli jsme se velice uskromnit. Proto jsme museli věci balit plně s rozvahou.
Spaní
-
- stan Orson Indie 2
- moje oblíbené pohodlné karimatky Orson Kea
- péřový spacák Husky
Vaření a jídlo
-
- klasický plynový vařič s bombou, zapalovač
- nádobí
- instatní jídlo k večeři od Mungo Hero
- ořechové tyčinky (tyhle od EMCO jsou výborný) a nějaké dobroty na cestu
- rýžové kaše na snídani (já úplně miluju tyhle Topnatur z DM)
A pak samozřejmě nesměla chybět základní hygiena, jedno oblečení na kolo a jedno na spaní, lékárnička, opravná sada na kolo a elektronika.
Trasa den po dni
Den 1 — Černé a Čertovo Jezero
Ve středu 29.7 jsme kolem 15h dorazili do kempu v Železné Rudě. Postavili jsme stan a vyrazili jsme se na kolech podívat na nedaleko položené jezera: Černé a Čertovo.Tentokrát ještě bez brašen. Nicméně vysoké letní teploty nám ani tento krátký výlet moc neusnadnily. Z kempu jsme sjeli z kopce do města a z města už jsme jen stoupali. Nejdříve jsem se jeli podívat na Čertovo jezero. Nebudu lhát, většinu kopce jsem si říkala, proč si tohle děláme. Od Čertova jezera pak vede k Černému jezeru pouze turistická červená trasa. A protože jsme to nechtěli celé objíždět a znovu jet ten kopec nahoru, rozhodli jsme se kola ten kousek přenést. No nakonec to nebyl jen kousek a pěkně jsme se nadřeli.
Mapa: celkem jsme zvládli 20km s převýšením 500m
Den 2 – Modrava
Druhý den ráno už jsme na kola zavěsili brašny s věcmi a auto jsme nechali na parkovišti u kempu. Hned ze začátku nás čekalo stoupání na hřebeny, které vlastně trvalo celý den. První pauzu jsme si dali u jezera Laka. To se nám líbilo mnohem víc než včerejší jezera. Odtud cesta pokračovala lesem do Prášil, kde jsme si dali oběd.Tady nutno podotknout, že po celou dobu výletu jsme obědy jedli v restauracích, které jsme našli cestou. A věřte mi, že právě jídlo byla asi největší výzva celého tripu. V pohraničí totiž těch restaurací moc není, a když už nějakou najdete, bývá pěkně drahá – pro německé turisty – a hlavně v ní většinou nic moc dietního nenajdete. Takový smažák s hranolkami nebo svíčková ve 35 stupních, když vás čeká ještě 25 km na kole do kopce… ne, díky. Ale co jiného má člověk dělat?
Nejkrásnější částí dne byl sjezd z kopců na Modravu, kde jsme využili prvního nouzového nocoviště. Oficiálně je možné nouzová nocoviště využívat od 18 hodin do 9 hodin ráno. My jsme přijeli lehce před 18. hodinou a nocoviště už bylo skoro plné.
Za co jsme ale byli nesmírně vděční, byl Roklanský potok hned vedle, kde jsme se mohli po dlouhém dni vykoupat. K dispozici jsme měli i chemické toalety a zhruba 1 km od nocoviště byla samotná vesnice Modrava s obchůdkem a restaurací. V noci byly u vody příjemné teploty, ale spánku jsme stejně moc neměli. Na nocoviště totiž přišli pařit nějací mlaďáci, takže byl v noci trochu hluk.
Mapa: Celkem jsme zvládli 40 km s převýšením přes 1 000 m.
Den 3 – Knížecí Pláně
Ráno jsme vstávali brzy, abychom se vyhnuli spalujícímu slunci. Protože i na tento den nám předpověď hlásila 36 stupňů.
Den jsme začali příjemnou rovinkou vedoucí lesem podél potoka. Tam nám chvílemi bylo dokonce chladno. To se ale brzy změnilo, když přišel první kopec. Nebudu lhát, většinu kopců jsem kolo táhla. Jednak bylo strašné vedro, kolo bylo naložené a těžké a já mám na gravelu strašně moc zoubků na převodníku. Moje převody jsou tak mnohem těžší než ty, na které jsem zvyklá z horského kola.
První zastávkou dne byl pramen Vltavy. Ten sám o sobě není tak zajímavý jako třeba pramen Labe. Na kole dojedete až přímo k němu a je tam pouze dřevěný ochoz. Dlouho jsme se nezdržovali, protože jsme už neměli skoro žádnou vodu.
Na Bučině u hotelu je ale studánka, případně si vodu můžete doplnit i na volně přístupných záchodech. To bylo příjemné osvěžení!
Dál jsme pokračovali na Knížecí Pláně – moje oblíbené místo. Naposledy jsem tam byla před šesti lety na kole. A chytil nás tenkrát hrozný déšť. Což zrovna v tento den rozhodně nehrozilo. Na pláních nás ale odradilo obrovské množství lidí, takže jsme pokračovali do Strážného na oběd. Tam nám nezbylo nic jiného než si dát řízek a pak se vrhnout na poslední kopec dne.
Tady mě přepadla krize a nohám už se fakt nechtělo. Tak jsem to měla spíš jako procházku s kolem než jako cyklistiku. Ještě je potřeba říct, že původním cílem dne bylo nouzové nocoviště Nové Údolí. Odtud bychom to do Kvildy měli zase nějakých 40 km přes kopečky. Z toho vedra už jsme začínali být opravdu vyflusaní, takže jsme nakonec změnili plány a poslední noc jsme strávili na veřejném tábořišti Zahrádky. Sprchy tu neměli, tak jsme využili možnosti vykoupat se v Teplé Vltavě, která měla od svého názvu dost daleko. Nakonec jsme byli za tohle rozhodnutí – vzít kemp místo nocoviště – rádi, protože se večer přihnala pěkná bouřka. A tady se dalo alespoň na chvíli schovat ke stánku. Já jsem na tyhle věci docela strašpytel, takže ani špunty v uších mě v noci moc neuklidňovaly. Každopádně jsme noc úspěšně přežili!
Mapa: 42km s převýšením přes 700m
Den 4 – Kvilda
Poslední den jsme se probudili do příjemně chladného rána bez deště. Nasnídali jsme se a vyrazili směrem na Kvildu. Cestou jsme se ještě zastavili na Chalupské slati. To je rašeliniště nedaleko Borové Lady, které je známé svým velkým rašelinným jezírkem. K němu vás zavede dřevěná lávka a cesta tam i zpět má zhruba kilometr. Takže pokud zrovna nespěcháte, udělejte si 20 minut na tohle krásné místečko. Po několika dnech v sedle to byla příjemná krátká zastávka.
Do Kvildy už jsme to měli jen pár kilometrů. Tady jsme bohužel nemohli využít žádnou cyklostezku a museli jsme jet po silnici. Naštěstí takhle brzy ráno nebyl provoz moc silný. Do Kvildy jsme dorazili zrovna ve chvíli, kdy přijel cyklobus. Lepší načasování jsme si přát nemohli. Ondrovo kolo se na držák vešlo bez problémů, kdežto u mého jsme museli sundat držáky na brašny z přední vidlice. To jsme naštěstí stihli včas.
Za hodinku jsme dorazili zpátky do Rudy a celý výlet jsme zakončili ve městě, kde se zrovna konaly Železnorudské slavnosti.
Poslední den jsme ujeli 11km.
Co nás na prvním bikepackingu překvapilo
Na našem prvním větším bikepackingu nás překvapilo hned několik věcí. Některé příjemně, jiné trochu méně. Asi největším překvapením pro nás bylo, jak moc celý výlet ovlivnilo počasí. 35 °C zní jako příjemná teplota na koupání nebo lenošení u vody, ale na kole, s plně naloženými brašnami a několika desítkami kilometrů před sebou, je to úplně jiný příběh. Vedro nám výrazně zpomalilo tempo, rychleji jsme se unavili a mnohem víc jsme museli přemýšlet nad tím, kde doplníme vodu a kdy si dáme pauzu.
Překvapilo nás také, jak suchá Šumava v tomhle období byla. Člověk má Šumavu spojenou s hustými zelenými lesy, mechem, svěží trávou a potoky, ale my jsme ji zažili úplně jinak. Tráva byla místy úplně hnědá, spousta stromů byla suchá a celá krajina působila mnohem vyprahleji, než jsme čekali. Některé potoky měly jen minimum vody a celkově jsme měli pocit, že Šumava letos dostává od počasí pořádně zabrat. Byla to trochu jiná Šumava, než jakou si ji pamatuju.
Velkým tématem pro nás bylo překvapivě také jídlo. Nečekali jsme, že bude tak složité najít během dne něco rozumného k jídlu. V některých úsecích nebylo dlouhé kilometry kde zastavit a tam, kde restaurace byly, se nabídka často skládala hlavně z těžkých českých jídel. Po několika hodinách v sedle a při 35 °C jsme opravdu netoužili po smažáku s hranolkami nebo knedlíkách.
A ještě jedna věc nás na Šumavě překvapila – kolik cyklistů jsme potkávali na elektrokolech. A možná ještě víc to, kolik z nich jezdilo bez helmy. Na některých úsecích jsme měli pocit, že elektrokolo je na Šumavě skoro běžnější než klasické kolo. My jsme se svými plně naloženými gravel koly a vlastníma nohama občas vedle ostatních cyklistů působili trochu jako z jiného světa.
Co bychom příště udělali jinak?
Upřímně? Po stránce balení a plánování bych na našem prvním bikepackingu neměnila téměř nic. Byla jsem překvapená, jak dobře se nám podařilo sbalit všechno potřebné do našich malých brašen. Nic zásadního nám nechybělo, ale zároveň jsme s sebou nevozili zbytečnosti, které bychom ani jednou nepoužili. Na čtyři dny jsme tak měli přesně to, co jsme potřebovali, a zpětně bych z vybavení nepřidala ani neubrala snad vůbec nic.
Spokojení jsme byli i s tím, jak jsme měli naplánovanou trasu. Původní plán jsme sice během cesty trochu upravili podle únavy, vedra a aktuální situace, ale právě možnost plány změnit je podle mě na bikepackingu důležitá. Nemusíte za každou cenu dojet tam, kam jste si večer před odjezdem nakreslili čáru v mapě. Když jsme třetí den zjistili, že v 36 °C už dalších 40 kilometrů přes kopce opravdu nechceme, jednoduše jsme trasu zkrátili a místo nouzového nocoviště zvolili kemp. A zpětně jsme za to byli rádi.
Jedinou věc, kterou bych do budoucna opravdu změnila, je převod na mém kole. Na gravelu mám příliš těžké převody a v kombinaci s naloženým kolem a šumavskými kopci jsem místy měla co dělat. Některé kopce jsem proto spíš tlačila, než jela. Plánuji tedy vyměnit převodník za menší, s menším počtem zubů, abych měla lehčí převod a do kopců se mi příště šlapalo o něco příjemněji.
Takže za mě vlastně žádná velká revoluce. Na první bikepacking jsme se podle mě připravili překvapivě dobře. Příště bych jen chtěla mít o něco lehčí převody – a ideálně si k tomu objednat i o pár stupňů méně.
Pokud se ti moje tvorba líbí a chtěl/a bys mě podpořit, zavítej na můj profil Buy me a coffee.
Pro více fotek sleduj můj Instagram.
